Tak tedy odedneška bydlím. Ne že bych svá předchozí léta trávila utěšeně přikrytá novinami pod mostem nebo v teplé náruči nádraží, ale ode dneška jsem oficiálně ubytovaná na kolejích Masarykovy univerzity v Brně.
Pochopitelně nic nebylo tak jednoduché, jak by se z předchozí věty mohlo zdát. Koleje jsem hledala úspěšně, ale sotva jsem se ocitla před vchodem do té své, byla jsem vykázána s tím, že tady sice budu bydlet, ale s ubytovací smlouvou mě chtějí vidět jinde. Tak jsem hledala. A hledala. A nakonec nalezla - frontu. Už jsem pochopila, že polovinu svého vysokoškolského života zřejmě strávím čekáním, asi to tak má být =)
Byv konečně odbavena, vrátila jsem se pokorně do své budoucí noclehárny, kde jsem s trochou překvapení shledala, že nenáme kolejbábu, nýbrž kolejdědka. Tedy aspoň jeden z nich je mužského pohlaví (podotýkám, že zbytek jsem zatím neviděla). Nechtěl mě sice ubytovat, protože mu tam stydl oběd, ale protože nestydl zase tak rychle, jak si představoval, milostivě se uvolil, že mi tedy vydá průkaz a klíč, což i učinil. Velmi zvědavá jsem vylítla po schodech rychlostí dobře naolejovaného úhoře. Pokoj je slušný, vybavení taky, máme i balkon s krásným výhledem na haldu vytrhaných starých prken - co víc si prvák může přát? Snad jen povlečení... Hledala jsem všude. nenalezla jsem, a tak jsem se s otázkou na rtech vydala za kolejdědkem. Ten pravil, že povlečení tam jest. Já pravila, že nikoli. Mám sice brýle, ale slepá nejsem. Chvíli jsme se dohadovali a co myslíte, že se nakonec ukázalo? Sto pokojů povlečení mělo. Můj jakožto jediný byl pochopitelně zapomenut. Ach jo.
No a pak jsem se sbalila a odjela zase domů. Takže až se tam zase vrátím, nejspíš už tam bude i zbytek té grupy, se kterou budu skoro rok v úzkém kontaktu. Tak doufám v co nejlepší materiál =)
Byv konečně odbavena, vrátila jsem se pokorně do své budoucí noclehárny, kde jsem s trochou překvapení shledala, že nenáme kolejbábu, nýbrž kolejdědka. Tedy aspoň jeden z nich je mužského pohlaví (podotýkám, že zbytek jsem zatím neviděla). Nechtěl mě sice ubytovat, protože mu tam stydl oběd, ale protože nestydl zase tak rychle, jak si představoval, milostivě se uvolil, že mi tedy vydá průkaz a klíč, což i učinil. Velmi zvědavá jsem vylítla po schodech rychlostí dobře naolejovaného úhoře. Pokoj je slušný, vybavení taky, máme i balkon s krásným výhledem na haldu vytrhaných starých prken - co víc si prvák může přát? Snad jen povlečení... Hledala jsem všude. nenalezla jsem, a tak jsem se s otázkou na rtech vydala za kolejdědkem. Ten pravil, že povlečení tam jest. Já pravila, že nikoli. Mám sice brýle, ale slepá nejsem. Chvíli jsme se dohadovali a co myslíte, že se nakonec ukázalo? Sto pokojů povlečení mělo. Můj jakožto jediný byl pochopitelně zapomenut. Ach jo.
No a pak jsem se sbalila a odjela zase domů. Takže až se tam zase vrátím, nejspíš už tam bude i zbytek té grupy, se kterou budu skoro rok v úzkém kontaktu. Tak doufám v co nejlepší materiál =)
Skvěle popsáno ubytovávání...:D:D:Dpobavila jsem se a ve skrytu duše ti tu Masaryčku závidim:)